V minulém století se prováděly za účelem výzkumu lidské povahy i experimenty, které by nám dnes přišly mírně řečeno nemorální. Jedním z těch více známých byl i Stanfordský vězeňský experiment. Ten je dodnes považován za kontroverzní a skončil totálním fiaskem.
Princip byl přitom jednoduchý: co se stane, když určitá skupina lidí dostane moc nad jinou skupinou? Zde byli dobrovolníci dáni do dokonalé nápodoby vězeňského prostředí, až po uniformy dozorců a mundúry vězňů. Byli rozděleni do dvou stejně velkých skupin, kdy jedna měla být dozorci a druhá právě vězni. Celý pokus měl trvat čtyři týdny, přičemž po čtrnácti dnech se obě skupiny měly vyměnit.
Bohužel však musela být celá akce ukončena již po týdnu, a to kvůli chování „dozorců“. Ti začali vězně nejprve šikanovat a následně téměř mučit. Docházelo k fyzickým napadáním a i k pokusům o sebevraždu. Vše tedy bylo velmi rychle ukončeno.
I přes takovýto výsledek by se na první pohled mohlo zdát, že nějaké poznatky tento pokus přeci jen přinesl. Ukázal, že když je lidem dána plná moc nad jinými, plně se projeví veškeré jejich agresivní a sadistické sklony, i když předtím byli jen běžní občané, do kterých bychom neřekli, že jsou něčeho takového schopni.
Tímto se měla mimo jiné vysvětlovat i krutost, kterou zažívali vězni v koncentračních táborech za druhé světové války. Ukázalo se však, že celá věc je složitější, než se na první pohled zdálo, a výsledky nejsou ani zdaleka tak průkazné, jak se jevily.
Vyšlo totiž na povrch, že autor experimentu nejenže vybral lidi, kteří sklony k násilí a sadismu v prvotních psychotestech ukazovali, ale také je v podstatě k takovémuto chování podněcoval. Je tedy jasné, že nelze vyvodit jednoznačné závěry, a celý experiment byl posléze označen jako příliš neetický, než aby byl opakován.
Přesto o něm najdeme zmínku prakticky v každé učebnici psychologie, jako ukázku toho, čeho se lidé mohou v zájmu vědy a dosažení žádaných výsledků dopustit.