Asi žádný z nás nechodil rád do školy. Neustálé učení věcí, které nás nebaví, pravidla, která se musí dodržovat, to není příjemné pro nikoho z nás. A tak jsme snili o tom, že bychom mohli být doma, což ovšem rodiče razantně zatrhli – jednoduše proto, že neměli jinou možnost. Koneckonců, školní docházka je povinná, a pokud bude dítě bez dobrého důvodu dlouhodobě chybět, mohli by mít problémy s úřady.
Situace se však mění. Jistě, i dnes je povinné, že děti musí mít minimálně základní vzdělání. Ovšem už to neznamená, že musí chodit do školy. Stále častěji volí rodiče možnost domácího vyučování. To jednoduše znamená, že ať už oni nebo kdokoliv jiný bude jejich synka či dceru učit doma.
To se může zdát jako splněný sen, avšak je potřeba si předem říci, že aby mohlo být studium doma povoleno, musí mít buď jeden z rodičů či ten, kdo jej bude učit, pedagogické vzdělání. A to mnoho z nás nesplňuje. Tento požadavek byl samozřejmě stanoven proto, aby bylo zajištěno, že se dítěti dostane kvalifikované výuky, podobné jakou by měl ve škole.
Ovšem i když takovéto školy máme, je potřeba dobře zvážit, zda je domácí vyučování skutečně tím nejlepším řešením. Za prvé to totiž znamená, že nebudeme moci chodit do zaměstnání, neboť nám několik hodin denně zabere výuka našeho syna či dcery. Tím pádem nastane propad celkového rodinného příjmu, což zvláště dnes není zrovna ideální.
Dále je zde fakt, že se sice budeme moci plně věnovat našemu potomkovi a učit jej tedy tak, aby látku skutečně pochopil, avšak na druhou stranu on bude mít větší tendence odmlouvat. Co si budeme povídat, děti si většinou na cizí osobu v pozici autority, jakou učitel je, nedovolí ani zdaleka tolik jako na rodiče.
Poměrně závažný je také fakt, že se nebude pravidelně setkávat s dětmi svého věku. Tím si totiž tříbí sociální dovednosti a učí se, jak vycházet i s lidmi, které zrovna moc „nemusíme“. A to se mu v dospělosti bude hodit. Každá z možností má tedy své pro a proti, a je jen na rodičích, aby zvážili, která bude zrovna pro jejich potomka ta nejvhodnější.